21. března 2011

Stručně o tlumočení

V dnešní době už většina z nás nějakým způsobem ovládá alespoň jeden cizí jazyk. Mohou ale nastat situace, kdy je v sázce příliš mnoho, než abychom se mohli spolehnout na vlastní jazykové znalosti, nebo daný jazyk zkrátka neovládáme. Potom nám nezbývá než se obrátit na profesionály, překladatele nebo tlumočníky.

Jaký je vlastně rozdíl mezi překladem a tlumočením?
 
Zatímco překladatelé vytvářejí písemné texty, ve kterých co nejvěrněji zachovávají obsah a smysl původního dokumentu, tlumočníci zprostředkovávají slovo mluvené. Na rozdíl od překladatelů jsou tlumočníci svými zákazníky viděni a stávají se vlastně hlasem řečníka (mluví v první osobě, zachovají stejnou intenzitu a významové odstíny sdělení, ale přitom se zdržují vlastních komentářů a připomínek).

Je tedy více než zřejmé, že hlavní dovedností tlumočníka je schopnost efektivně komunikovat. Tlumočník musí být schopný zaujmout stejně jako řečník. Musí mít také určité diplomatické schopnosti a přizpůsobit se kontextu a situaci, ve které se nachází. Mezi další schopnosti patří intuice a flexibilita a rychlá reakce. Nezbytná je také orientace v aktuálním dění doma i ve světě, protože i když se například tlumočí proces výroby párků, řeč se může klidně stočit jinam. A samozřejmostí pochopitelně je znalost oboru, na který se tlumočník specializuje, a jeho nejnovější vývoj.

Podle povahy akce, na kterou tlumočníka objednáváte, existují v podstatě dva druhy tlumočení – konsekutivní a simultánní.
Během konsekutivního tlumočení sedí tlumočník s účastníky, poslouchá jejich hovor a na konci jej přetlumočí do jiného jazyka, obvykle s pomocí poznámek. Tento druh tlumočení je vhodný pro obchodní schůzky, pracovní obědy, exkurze apod.

V případě simultánního tlumočení pracuje tlumočník v kabině nejméně s jedním kolegou. Řečník v zasedací místnosti hovoří do mikrofonu, tlumočník slyší projev ve sluchátkách a téměř současně opakuje sdělení v cílovém jazyce. Účastníci slyší výstup ve sluchátkách.

Někdy se také můžeme setkat s tzv. šušotáží. Co se vlastně skrývá za tímto poněkud exotickým pojmem? Jedná se o formu simultánního tlumočení šeptem, kdy tlumočník tlumočí posluchači přímo do ucha, většinou bez jakéhokoliv tlumočnického zařízení, což činí toto tlumočení mimořádně náročné na hlasivky.

Tlumočníci jsou také často zváni k soudům, na policii, do nemocnic, na úřady apod. Tomuto druhu se říká tlumočení v rámci veřejné služby, někdy také komunitní tlumočení, a k jeho realizaci je mnohdy zapotřebí tzv. tlumočník soudní, tedy některý z tlumočníků zapsaných v oficiálním seznamu Ministerstva spravedlnosti ČR.

A neměli bychom zapomínat na tlumočení do znakové řeči, kterou používají osoby s poruchami sluchu.

Jak je vidět, seznam situací a oborů lidské činnosti, pro které může být zapotřebí služeb tlumočníka, je v podstatě nekonečný. Práce je to nepochybně zajímavá – tlumočník se dostane na nejrůznější místa a potkává se spoustou lidí – ale také velice náročná. V příštím příspěvku se proto podíváme na to, jak služeb tlumočníků co nejlépe využívat ke vzájemné spokojenosti obou stran.

Žádné komentáře:

Okomentovat